O advokacii

Advokacie od svého vzniku prošla bohatým historickým vývojem a tento vývoj prochází neustálými změnami až do dnešních dnů. Advokacii nacházíme již v období starověkého Říma, kdy utváření tehdejšího právního prostředí si vynutila odbornou pomoc učenců, jež se právem zabývali. Tehdejší vynikající právník římské doby Marcus Tulius Cicero taktéž řečník a politik žijící v prvním století před naším letopočtem definoval činnost římského právníka jako agere, cavere, respondere. Starověký Řím do dneška pokládáme za kolébku práva i advokacie. V nejstarších dobách starého Říma poskytovali právní pomoc pontifikové, což byli kněží. Postupem času se právní juridice přenášela na právníky z řad občanů. Z původní bezplatné pomoci se postupně stává povolání, kde se za služby právní pomoci sjednává odměna.

Pro vývoj advokacie na území České republiky je typické stejně jako u ostatních států střední a západní Evropy, že advokacie původně existovala v materiální formě a postupem času se formovala v advokacii formální. Nástupem formální advokacie se běžné poskytování právních porad a ponaučení mění na službu, kterou vykonávají právníci v určitých stavovských skupinách a charakteristickým znakem formální advokacie se stává poskytování právních služeb za úplatu, které je vázáno a určováno právními normami. Tato přeměna je typická pro období feudální, pro které je příznačné, že stále více lidských činností je svázáno zákonem a tudíž bylo nutné, aby se rozvíjela i právní odvětví včetně rozvoje advokacie. Nejstarší zmínka o advokacii v českých zemích pochází z 13. století z pramenů Cinfirmacio diplomatis de civitate Nova vila (Unišov) contida z roku 1223, kde se v čl. 6 dočteme o „Theoderico advocato“. Nicméně o advokacii jako povolání můžeme hovořit až ve 14. století, v němž začal značný vliv na řízení od pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který byl přítelem Karla IV.

Prvním předpisem obsahujícím ustanovení o advokacii bylo Obnovené zřízení zemské v Čechách platné od roku 1927 a na Moravě od roku 1628. Moderní instituce týkající se advokacie a zastupování nelézáme v obnoveném zřízení zemském:

  • možnost substituce,
  • úřední povinnost mlčenlivost,
  • prokurátor musí věc obstarat do konce,
  • zákaz odepření zastoupení,
  • zákaz svědčit k návrhu vlastní strany.

Roku 1767 bylo ustanoveno, že všichni advokáti musí mít právnické vzdělání bez ohledu na to, u jakého soudu působí. Josefínský soudní řád z roku 1781 dále upravoval:

  • princip numerus clausus (tzn. omezený počet advokátů, s nimiž se setkáváme od poloviny 17. století),
  • doktorát práv,
  • povinnost právnické praxe,
  • zkoušku před apelačním soudem, v jehož obvodu bude advokát dále působit

Toto pokrokové období, v němž významnou roli sehrál císař Josef II., je pro advokacii dobou vzniku a zdokonalení právních předpisů, z nichž některé platily do poloviny 20. století. Z některých tehdejších zákonů čerpáme dodnes. Je to etapa velice moderního systému práva, která plynule navazuje na sedmdesátileté období konce 19. století, jež spěje ke vzniku samostatného Československa roku 1918.

Toto sedmdesátileté období od revolučního roku 1848 až do roku 1918, kdy došlo k rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku 1. Československé republiky, je dobou významného rozvoje moderní advokacie. V této době již existovala v určitých zemích Evropy advokacie dnešního tipu, která měla svou zákonnou úpravu a tradici. Moderní advokacie vždy vznikala ruku v ruce s politickým a ústavním vývojem daného státu.

Období mezi lety 1918 až 1939 je období klidné, demokratické a velmi dynamické, kdy se mladá republika ve všech oblastech společnosti vypořádává s různými problémy, ale nepřetržitě spěje k budování silného a demokratického státu, které je přerušeno nástupem nacismu a druhou světovou válkou. Samostatné Československo vzniklo dne 28. října 1918. Pro téma advokacie je důležité podtrhnout význam tzv. recepční normy č. 11/1918 Sb.z. a n., kterou předložil Dr. Alois Rašín, vynikající advokát, novinář a vlastenec. Tato recepční norma má zásluhu na kontinuitě a pořádku, protože tímto zákonem byl veškerý právní řád a platné předpisy převzaty z bývalého Rakouska-Uherska do nového Československa. Mezi různými zákony a předpisy recepční normou převzatými byly i zákony o advokacii. V době první republiky byla patrná snaha o unifikaci právního řádu Československa. Advokátní řád z roku 1848 převzatý recepční normou byl v průběhu první republiky novelizován a to :

  • z.č. 83/1920 Sb. z. a n. o prozatímní úpravě advokacie,
  • z.č. 40/1922 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech,
  • z.č. 144/1936 Sb. z. a n. , kterým se mění a doplňují některé ustanovení o advokátech1.

Na konci prvé republiky v roce 1938 měla moderní advokacie v českých zemích již vybudovanou svoji tradici, nesenou v podstatě třetí až čtvrtou generací advokátů, kterou přerušily události, jež následovaly, tj. zprvu okupace a Protektorát Čechy a Morava a po krátkém nadechnutí po osvobození únorový puč v roce 1948. Tyto události se nechvalně odrazily ve všech sférách právnictví, včetně advokacie. V období všeobecného úpadku byly určeny i cesty, jimiž se měla ubírat advokacie.

Advokacie, zdecimovaná již v letech 1939-1945, prošla po roce 1948 dalšími zásahy. Soukromé praxe zanikly, režimu nepohodlní advokáti byli zbaveni svých oprávnění; ti, kteří se nechtěli s dobovým marasmem smířit, se vystavovali riziku osobních problémů či byli odsouvání do ústraní. Přes zostřený státní dohled se v rámci advokátních poraden předávaly tradice a zvyklosti z dob, kdy advokacie byla svobodnou.

Rok 1989 přinesl návrat k osvědčeným hodnotám nejen v advokacii. I tentokrát advokáti participovali při pozitivních změnách. Důkazem toho je zákon o advokacii č. 85/1996 Sb. a navazující stavovské předpisy, včetně etického kodexu.

1Balík S., Minulost, přítomnost a perspektivy advokacie, Západočeská univerzita, Plzeň 1998, s. 40

Copyright 2012 ds-ak.cz. Všechna práva vyhrazena.